Proč neumíme milovat II. Aneb Proč netoužím po ženě, která... muži, který... mě chce.

Touha není láska. Touha je náhražka za lásku. Návyk malého dítěte, které toužilo po nedostupné matce a naučilo se intenzivním toužením vyplňovat prázdnotu v sobě.

V dětství jsme se to naučili a v dospělosti v tom pokračujeme. Je to jediný pocit „lásky“, který známe anebo aspoň nezbytná ingredience, kterou vyžadujeme. A protože touha vychází z nedostatku, deprivace, strádání... je touha velmi silná. Sžíravá. Intenzivní. A vzniká na ni závislost.

Je tak prudká... někdy bolestná... jindy hořkosladká... někdy v představách budoucího zázraku tak sladká... lepší než celá láska. Protože láska je klidná. A tak toužíme po nedostupných věcech a nedostupných lidech, abychom mohli cítit touhu, tu zrádnou drogu, která plodí jen prázdnotu a utrpení.

Nedostupnou mámu v dospělosti nahradí nedostupné ženy (muži)... takové, jako byla máma... nepřehlížejí mě třeba úplně, dávají mi určitou naději... jsou proměnlivé, nevypočitatelné, sobecké... to dobře znám... taková byla máma... moje nezralá máma... taková je moje ideální partnerka, po které toužím. Anebo to může být žena koketní či hodně pracovně vytížená, nemocná... jen aby byl vytvořen pocit nedostatku. Anebo mě máma od sebe v dětství úplně odstřihla a musel jsem se celé dny dívat, jak kojí ta hrozná dvojčata, mé mladší bratry. V dospělosti pak třeba vyhledávám sexuální praktiku, kdy s mou vlastní ženou souloží jiní muži. Potřebuji trpět, abych cítil, že mám v sobě aspoň nějaký cit.

PROTO vždy neomylně skončíte s ženou citově chladnější anebo záletnou anebo takovou, která si vás neváží. Nejste obětí okolností, je to čistá matematika. Rovnice... a vy jste jedno z čísel před =.

TOUHA je nemoc duše.
LÁSKA je klidná.

Iveta Havlová