Proč neumíme milovat aneb Děti hněvu

Protože selhala metoda přerušované soulože a dvě sotva odrostlé děti se „musely“ vzít.  Protože si jedna žena, naše budoucí matka, řekla,

že lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše, že roky běží a biologické hodiny tikají... a vdala se z rozumu.

Protože jeden muž, náš budoucí otec, viděl doma jen hádky a chlad a nic jiného od vztahu neočekává.
Protože jedné ženě, naší budoucí matce, zemřel milovaný manžel a přestože se vdala podruhé, nikdy za tím mužem nepřestala truchlit... a není tu ani pro svého nového manžela, mého otce (který přebíjí smutek agresivitou), ani pro nás děti.
Protože můj otec a matka nenaplnili navzájem svou dětsky nezralou představu ideálu a přežívají spolu v citovém nedostatku jen kvůli nám, svým dětem.
Protože otec mou matku opustil a ta zanevřela na muže i na život. A tak dále...
...
Velmi často tento vzorec nenaplnění, odmítání, odporu, hněvu vznikl už v předchozí generaci, tedy ve vztahu rodičů našich rodičů. Pokud člověk nemůže čerpat energii, pocit tepla a vnitřní plnosti z lásky, kterou měl dostat, ale nedostal od rodičů, nemá skutečnou kapacitu pro to, aby miloval svého partnera a dokonce ani své děti.

Pokud rodič nedostal v dětství lásku od svých rodičů, chybí mu a nedočerpá ji ani z partnerovy lásky, protože v partnerství většinou jen opakujeme svou zkušenost dostatku či nedostatku z dětství. Pokaždé, když se takový člověk podívá na svého partnera nebo děti, vybaví se mu, na nevědomé úrovni, emoční pustina jeho dětství. To mu bere sílu. Nemá jí pak víc, než na vlastní přežití a základní péči o dítě. Dítě musí „fungovat“, rychle a přesně. Nemít otázky, nezdržovat, neobtěžovat. Pokud se snaží domoci se pozornosti, bude ignorováno, kritizováno, zahanbováno, trestáno. Rodič totiž dá dohromady jen energii na "holé přežití".

Tuhle jsem jela našim příměstským vlakem, Sloním expresem. Naproti mně seděla žena s asi dvouletým batoletem, holčičkou. Žena měla úplně prázdný, jakoby vpadlý pohled a dítě sedělo vedle ní nepřirozeně tiše, skoro bez pohybu. V jednu chvíli se jejich pohledy setkaly... Znáte tu chvíli, kdy se váš pohled setká s průzračnýma očima dvouletého, nedá se neusmát, oba se rozsvítíte. Ale ta žena zůstala stejně temná, ochablá, v jejím obličeji se nic nepohnulo. Na moment obě strnuly v tom ponurém prostoru pustiny a prázdnoty a pak se od sebe opět lhostejně odvrátily. Co dítěti nezrcadlíte, to se něm nerozvine.

Ale i tohle dítě jednou dospěje do věku, kdy si hledáme partnera. Možná bude spěchat v naději, že najde „náhradního ideálního rodiče“, se kterým prožije, co jí bylo odepřeno v dětství. Možná bude vstup do vztahu odkládat anebo žít jen povrchními známostmi, protože vztah pro ni znamená jen chlad a zoufalství probleskující atmosférou jejího domova v dětství. V každém případě jí bude chybět jakýkoliv reálný mustr pro to, co vztah vlastně znamená a jak funguje. Nebude mít v sobě ten načechraný i podpůrný polštář tepla a důvěry, který je tak důležitý pro překonání drobných i větších neshod, které provázejí každé partnerství. Při prvních známkách nesouladu jí v hrudi ožijí semínka chladu a zoufalství.

Všechno se dá změnit, dokonce i naše DNA se prý v průběhu našich životů mění, když ji k tomu donutí změna našeho vnějšího nebo vnitřního prostředí.  Jako vždy to začíná prozkoumáním reálií našeho útlého dětství a paralel s naším dnešním životem. A pak postupnou prací na změně... s pomocí chytrých knih, článků, kurzů, terapií či i „jen“ přátelstvím a kontaktem s lidmi, kteří zažili totéž a jsou jen o malý krůček dál na své cestě k uzdravení.

Iveta Havlová

P.S. Existují i jiné scénáře, než ten naznačený v tomto článku. Například snaha dočerpávat si energii z vlastních dětí. Tam pak vznikají pro budoucno zase jiná škodlivá schémata a zauzlení. O tom třeba příště.